Neverbální komunikace je ve srovnání s komunikací pomocí slov starší jak z pohledu vývoje lidstva, tak z pohledu vývoje jedince. Jednoduchým příkladem komunikace beze slov může být "rozhovor" matky s několikadenním kojencem. Dítě se odpočívá v matčině náručí, ta s ním instinktivně pohupuje, hladí jej a líbá. Dokonalý ničím nerušený neverbální soulad. Slova jsou zbytečná. Přestože sotva narozené dítě neumí mluvit, dokáže dát najevo své potřeby a je pouze na citlivosti a vnímavosti matky, nakolik úspěšně dokáže jeho signálům porozumět.

Neverbálně člověk vyjadřuje své duševní rozpoložení, pocity, emoce, prožitky nebo myšlenky často ryzeji a pravdivěji než prostřednictvím slov. To, jakým způsobem sami využíváme řeči těla bývá podmíněno naší osobností a především temperamentem. Rozdíly jsou mezi muži a ženami, mezi dětmi a dospělými, mezi různými společenskými skupinami. Ve svém vnějším projevu odrážíme rodinné tradice i kulturní oblast, z níž pocházíme. Řeč těla nemálo vypovídá i o našem aktuálním zdravotním stavu.

Osobní zóny
Každý máme určitý osobní prostor, jehož narušení v nás může vyvolat nejistotu, napětí nebo dokonce agresi. Jedná se o ono lidové "pustit si někoho k tělu". Výbornou ilustrací potřeby osobního prostoru je linka hromadné dopravy. Všimněte si, že se nejprve zaplní jednotlivá místa na dvojsedadlech a teprve poté si další cestující přisedají k již sedícím. Podobně v přednáškovém sále budou nejdříve obsazená sedadla ob jedno místo. Při jízdě výtahem s cizími osobami si iluzi svého osobního prostoru snažíme uchovat alespoň odvrácením pohledu.

Bezprostřední fyzickou blízkost ochotně sdílíme jen s rodinnými příslušníky a důvěrnými přáteli. Částečně jsme schopni a nuceni tolerovat ji při vyšetření u lékaře. Narušení osobní zóny výrazně špatně snášejí úzkostní lidé, lidé uzavření a lidé trpící bolestmi. Vnímání osobního prostoru je podmíněno i kulturně, např. Arabové ve srovnání s Evropany nemají požadavek na prostorovou vzdálenost tak velký.

Nechcete-li být při komunikaci považováni za nepříjemné, nechcete-li ve svém protějšku vyvolat napětí a nejistotu, držte si od něj asi metrovou vzdálenost. Pokud si to nevyžaduje situace (např. nehovoříte-li s nedoslýchavým člověkem), respektujte tuto vzdálenost během celého rozhovoru. Mnohdy pomáhá, je-li mezi komunikujícími nějaká umělá bariéra pult v obchodě, konferenční stolek apod.

Doteky
Zahrnují vše od podání ruky přes pohlazení či facku až k erotickému laskání. Ženy jsou obecně vstřícnější na dotek, samy se častěji dotýkají. Vyjma tradičního podání ruky je každý dotek významným zásahem do již výše zmiňované osobní zóny. Zvolíme-li jako příklad opět hromadné dopravní prostředky, můžeme si dobře uvědomit, nakolik nám je nepříjemné, dotýkají-li se nás, byť zcela nezáměrně, cizí lidé. Často se dotýkáme svých nejbližších a oni se dotýkají nás. Psychologové varují, že nedostatek doteků a mazlení v útlém dětství může být jednou z příčin poruchového chování dětí v pozdějších letech. Staří nebo osamělí lidé si potřebu doteků kompenzují pořízením domácího mazlíčka. Nadměrné dotýkání se druhých však také může působit rušivě. I malé děti mají právo na svůj osobní prostor. Neustálé "otlapkávání" tetičkami, sousedkami a babičkami pro ně pak bývá utrpením.

S doteky nešetřete, ale ani je nepřehánějte. Vnímejte a respektujte potřeby svého partnera (v komunikaci). Dostanete-li se do situace, kdy cítíte potřebu dotknout se cizího člověka (projev soucítění, podpory často u  lidí pracujících v pomáhajících profesích), je společensky i osobně nejpřijatelnější uchopení za ruce, u dětí pak i pohlazení po vlasech. Poplácávání po ramenou či ženském pozadí je výsadou skutečně intimních přátel, jinak působí nepřiměřeně a vulgárně.

Postoje
Polohou těla vyjadřujeme touhu přiblížit se k druhému nebo se naopak vyvázat z kontaktu, rozšiřujeme svůj osobní prostor nebo se choulíme do sebe. Dvě přítelkyně v kavárně s hlavami těsně u sebe jednoznačně signalizují zaujetí společným tématem hovoru. Přikloníme-li se během rozhovoru ke svému partnerovi, dáváme tím najevo zájem a ochotu naslouchat. Ruce zkřížené na prsou, odtahování se od partnera, uhýbání očima či zabývání se zcela jinými záležitostmi nesouvisejícími s tématem hovoru jsou pak zcela zjevným projevem nezájmu a mnohdy i neúcty.

Pokud si to situace nevyžaduje jinak, měli by rovnocenní partneři při rozhovoru buď oba sedět nebo oba stát. Stojící je vůči sedícímu automaticky v nadřazené pozici. Podobně, hovoříme.li s dítětem, měli bychom se "snížit" na jeho úroveň.

Gesta
Jsou lidé, kteří se bez pomoci rukou a nohou téměř nedokáží domluvit. Výrazná gestikulace je obvykle výsadou lidí temperamentních a energických nebo naopak osob nejistých a nervózních. U jedněch je to jeden z akcentů jejich osobnosti, u druhých určitý způsob obrany ("šermování" rukama před obličejem protivníka). Stejně jako vše, co se neverbální komunikace týká, je i v případě gestikulace obtížné říci, co je ještě v normě a co již působí rušivě. Pomocí gest můžeme upřesnit své slovní sdělení, zjednodušit či zdůraznit jeho obsah. Nadměrná gestikulace však při rozhovoru může rušit.

Pokud si sami nejste jisti, zda vaše gestikulace nepůsobí příliš teatrálně, požádejte o posouzení své přátele nebo se zkuste pozorovat na videonahrávce z nějaké rodinné akce. Nesklouzněte však ani do opačného extrému. Vyjadřování zcela oproštěné od gest a posunků působí prkenně a hodí se spíše do pracovního kontaktu.

Mimika
Prostřednictvím výrazů obličeje dáváme najevo především své emoční rozpoložení. Dle výzkumů je mimovolní obličejová exprese emocí naprosto totožná u všech lidí na celém světě. Sedm základních emocí - štěstí, překvapení, strach, zloba, smutek, spokojenost a zájem se projeví zcela stejným způsobem u každého člověka bez ohledu na jeho původ a kulturní zázemí. Mimiku však využíváme i zcela vědomě a záměrně. Úsměv, úšklebek, vypláznutí jazyka či naznačení polibku jednoduché a zcela jednoznačně dešifrovatelné signály. Kombinací záměrného a nezáměrného mimického vyjádření je jakýsi "vzorec ženské koketérie", který je dle jeho autorů rovněž zcela nezávislý na kulturní tradici. Svádějící žena má údajně pootočenou hlavu s bradou dolů, přivřená ústa, ústní koutky mírně zdvižené a oční duhovky horizontálně pootočené vpravo.

Zcela jedinečné místo v neverbální komunikaci mají oči. I stará moudrost připomíná, že oko je oknem do duše. Jediným pohledem můžeme pohladit i zabíjet. Díváme se upřeně, podezíravě, zamilovaně. Oči klopíme, obracíme v sloup či s nimi plaše uhýbáme. Někteří z nás jsou docela dobře schopni udržet "pokerovou tvář", výmluvnost očí však dokáže uhlídat málokdo.

Nesoulad verbálního a neverbálního sdělení
Psychologové varují před jevem, který nazývají "dvojná vazba". Opakovaný nesoulad verbálního a neverbálního sdělování může mít dalekosáhlé důsledky zejména v citovém a osobnostním vývoji dítěte. Matka volá dítě k sobě: "pojď sem miláčku", zároveň se však od něj mimovolně odtahuje a v jejím hlase je cítit zloba a nepřátelství. Opakované prožívání takovéto situace dítě mate a znejišťuje. Takové dítě pak obtížně rozlišuje mezi projevy náklonnosti a nezájmu, později může mít potíže v navazování a zejména v udržení kvalitních vztahů. Některé psychologické teorie dokonce naznačují, že právě tato "dvojná vazba" může hrát svou úlohu v etiologii schizofrenie.

Existují desítky teorií objasňujících význam toho či onoho pohledu, pohybu nebo gesta. Měli bychom je však využívat spíše jako orientační vodítko než jako slovník tajné řeči neverbální komunikace. Intuice, vnímavost a naladění se na partnera v komunikaci jsou nejlepším prostředkem k vzájemnému porozumění.

Řekni mi, jak sedíš